Až se mě léto zeptá, jak jsem plnil své deskoherní kostlivce v krabicích, s bohorovným klidem mu řeknu, že resty byly sežehnuty a ponořeny v prach díky řecké variaci na ráj. Space Cowboys si tak vedle výtečné karetky »Splendor« připisují další hluboký zářez. »Elysium« má několik vlastností, které ho minimálně v mých očích katapultují na současný Olymp mých oblíbenců.
Naprosto fantastický je však systém získávání a placení za karty. Každý dostane čtyři sloupy: červený, zelený, modrý a žlutý. Hráč si z vyložených karet vybere jednu, na kterou má sloupy příslušných barev a pak jeden odloží. Trik je ale v tom, že odložit můžete sloup jakékoliv barvy. Naprosto jakékoliv! Žádné sbírání kostiček, žádné těžení zdrojů. V každé z pěti epoch začíná hráč se všemi čtyřmi sloupy, a ve čtyřech po sobě jdoucích kolech vždy něco získá a zároveň přijde o jeden sloup podle svého výběru.
Tenhle mechanismus má neskutečný dopad i na pořadí hráčů a interakci mezi nimi. Zatímco v jiných přemýšlivých hrách se člověk začne o protihráče a jejich tahy zajímat až po několika partiích, Elysium nedává jinou možnost, než od první hry a její první epochy sledovat to, co hráči sbírají a které barvy ještě mohou vyfouknout. Zatímco hrát první je skvělé, kvůli nejširšímu výběru karet, hrát poslední má výhodu informace, které sloupy již nejsou ve hře, což výrazně zjednodušuje rozhodování, kterého sloupu se zbavit.
Další perfektní mechanismus je práce se samotnými kartami. Ty v části zvané panství fungují jako akční karty poskytující různé efekty. V části nazvané Elysium naopak dávají body. Karty je třeba z panství během hry přesouvat do Elysia. Jenže mnoho přesunů během hry stihnout nejde. Hráč často podstupuje zoufalé rozhodování, zda si ještě kartu nechat kvůli výhodné funkci a nebo ji pro jistotu přesunout do bodového ráje.
Teoreticky je možné si body ostatních dopočítávat v průběhu hry. Karty, body, peníze, vše je veřejné. My jsme to ale nikdo nedělali a výsledek hry byl vždycky pro všechny nervózně očekávaným překvapením.
Hru jsem hrál ve třech a čtyřech. Nevidím důvod proč by neměla fungovat i ve dvou, pro něž je jen drobná úprava pravidel. Elysium má motivy z »Dominionu«, někomu připomíná »7 divů« a určitě by se našli i další zakuklené inspirace. Psát a povídat bych mohl dál a dál, protože z předchozího textů je doufám cítit moje nadšení z téhle novinky nominované na Spiel des Jahres. Jenže lepší je hru zkusit zahrát.